Blahoslavený Odorik z Pordenone

Blahoslavený Odorik z Pordenone

Zdroj: Wikipedie a Dizionario Biografico Treccani

Blahoslavený Odorik z Pordenone (latinsky Odoricus Boemus de Portu Naonis), v českých překladech díla také Oldřich, Čech z Furlánska (vydání z roku 1962) či ve vydání z roku 1998 Oldřich, Čech z Pordenone (1271/1286 – 1331) byl středověký mnich a misionář, autor cestopisu o navštívených zemích.

Blahoslavený Odorik z Pordenone

Život

Odorik z Pordenone se narodil v severovýchodní Itálii, v Furlánsku. Byl synem vojáka Mattussiho, který sloužil v českém vojsku Přemysla Otakara II. na italském území, které bylo ve 13. století součástí českého království (to vedlo později ke vzniku neověřené pověsti [1], že jeho otec se jmenoval Matouš, přitom Odorik sám sebe označoval za Čecha). Narodil se ve městě Pordenone nebo jeho okolí, snad ve vesnici Villanova. Jeho matka pocházela z Udine nebo jeho okolí. V patnácti letech vstoupil do františkánského  řádu menších bratří. Po ukončení studií se začal připravovat na dráhu misionáře. Odešel do lesů v kraji Furlánsko, kde žil jako asketa, postil se a rozjímal. Když usoudil, že je připraven na budoucnost, kterou si zvolil, tedy dráhu misionáře, navrátil se do kláštera. Poté byl vysvěcen na kněze a spolu s irským misionářem – bratrem Jakubem uskutečnil svou první cestu do Turkestánu, tehdejší součásti mongolské říše. O této misi, která pravděpodobně trvala od roku 1300 do roku 1314 nezanechal Odorik žádné svědectví. Zachovala se pouze zmínka jistého vikáře v dopise adresovaném papeži. Vikář zde chválil Odorikovy jazykové znalosti a schopnosti.

Cesta do Persie a Číny

Po návratu do Pordenone papež Jan XXII. vyslal Odorika na další misi, tentokrát do Persie a Číny, která trvala od roku 1316 do roku 1330. Během cesty, která začala v Benátkách, Odorik navštívil Persii i Čínu, jež byly v té době součástí mongolské říše. V následujících 14 letech navštívil Odorik se svými společníky mnoho zemí. O některých z nich neměli tehdy lidé v Evropě žádné informace. Český misionář uvádí: „přes moře jsem se přeplavil a navštívil zemi nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší“. Protože očekával nedůvěru čtenářů dále píše: „v pravdě ani já sám bych tyto věci nevěřil, kdybych je nebyl slyšel na vlastní uši a kdybych je nebyl viděl na vlastní oči“.

Cesta k Černému moři

Z Benátek putoval Odorik přes Středozemní moře, průlivy Dardanely a Bospor do Černého moře k městu Trabzon. Zde popisoval neobvyklý tzv. „koroptví příběh“, který Odorik označil za zajímavost. Popisuje muže, který byl následován letícím hejnem koroptví. Když se muž usadil, koroptve „se kolem něho shlukly jako kuřátka kolem kvočny“. Muž pak hejno dovedl do císařského paláce. Panovník si vybral koroptve o které stál, a se zbytkem se muž stejným způsobem vrátil domů. Odorikovi bylo vyčítáno, že si příběh vymyslel, že to nemůže být pravda. A je-li to pravda, je chybou označit jej za zajímavost, ale přímo za dílo satana. Autorovo jméno očistil na přelomu 17. a 18. století francouzský přírodopisec Josef Pitton de Tourneford (1656–1708), jenž byl předchůdcem Carla Linného. Pitton popsal francouzského obecního pastýře u města Grase, pasoucího koroptve. Když pastýř některou koroptev zavolal, přiběhla k němu a mohl ji vzít do náruče.

Cesta kolem hory Ararat

Se skupinou bratří prošel Odorik kolem hory Ararat. Toužil vystoupit na posvátnou horu, kde podle bible stojí archa Noemova.  Domorodci ho zrazovali, tvrdili, že na horu Ararat ještě nikdo nevystoupil, neboť „by se to nelíbilo Bohu na výsostech“. A protože jeho souputníkům se navíc nechtělo čekat, Odorik svůj plán neuskutečnil. Při dalším putování minul Perskou poušť, nazývajíc ji „Mare arenosum“ tedy „Moře písku“. Nikdy předtím totiž takové množství písku neviděl. Odborníci se nyní přou, kterou poušť vlastně Odorik viděl. Na většině území Persie– tedy dnešního Íránu – pouště převažují. Největší je z nich je poušť Dašt- e Kavír, Velká solná poušť s rozlohou přes 100 000 km². Další velkou pouští je Dašt-e Lút, tzv. Letní poušť, přecházející v poušť písečnou s mnoha oázami a rozlohou cca 800 000 km². Těžko říci, kterou z poušť měl Odorik na mysli.

Cesta přes Indii do Perského zálivu

K Perskému zálivu, kterému říkal „Moře oceánské“ doputoval Odorik roku 1318. Jeho cesta dále vedla přes Indii, Sumatru (tady poznamenal, že „Země zakryla Severku“, což bylo důkazem, že Země je kulatá). Pokračoval na Borneo, Jávu a Filipíny. Na Filipínách prý sloužil první vánoční latinskou mši. Pravděpodobně jako první také popsal místní trpasličí obyvatele zvané Negrité, měřící průměrně 150 cm , žijící v oblastech Bornea, Jávy a Sumatry. K Jávě přidal Odorik tuto poznámku: „Král tohoto ostrova má palác velmi obdivuhodný. Neboť jednak palác sám o sobě je veliký, ale i jeho schodiště jest velmi veliké a jeho schody jsou střídavě zlaté a stříbrné. V podlaze pak jest jeden čtverec ze zlata a jeden ze stříbra. Zeď paláce pak jest zevnitř celá obložena zlatými pláty a na nich jsou vryty postavy jezdců… a kolem hlav mají velký zlatý kruh, jako u nás mají naši svatí; tyto kruhy však jsou hustě posázeny drahým kamením. Nadto ještě střecha jest celá z ryzího zlata. Abych to však řekl stručně a souhrnně, tento palác jest bohatší a krásnější než kterýkoli jiný na světě“. Roku 1322 doputoval Odorik až do blízkosti Austrálie. O existenci tohoto světadílu neměl Odorik, stejně jako celý tehdejší svět, ovšem ani tušení.

Cesta do Číny

Na území dnešní Číny dorazil Odorik v roce 1325. Toto území bylo tehdy pod nadvládou mongolské říše, které vládl chán Tchai Ting, pravnuk Čingischána, vlastním jménem Jesün Temur. Odorik se osobně zúčastnil slavností. Využil těchto ceremoniálů také k udílení křesťanského požehnání chánovi. Odorik byl chánovým dvorem okouzlen. Píše, že k obsluze panovníka bývalo připraveno 14 000 šlechticů. Ženy prý měly na hlavě něco jako mužskou botu. Ve skutečnosti se jednalo o vysoký účes vdaných mongolský žen. Účes byl až 30 cm vysoký, zhotovený ze stromové kůry či jiného lehkého materiálu. Účes byl kulatý, zakončený pery a drahými kameny. Podle Odorikova popisu byl tak široký „že je třeba obou rukou k obepnutí. Vyšší než loket, má vršek do čtverce jako hlavice sloupu.„ Pokud měl Odorik na mysli český loket, ten měl délku 60 cm. Takový účes nosily mongolské ženy jako vzpomínku na svou pomoc mužům v jedné z bitev. Jako připomínku této pomoci dostaly ženy právo nosit tuto pokrývku hlavy. Aby ale ženy příliš nezpychly, měla mít pokrývka podobu boty. Okouzlení Odorika chánovým dvorem dokládá i jeho další popis. „A při Bohu živém, mezi tímto panovníkem, Chánem, a mezi panovníky italskými jest takový rozdíl, jako mezi největším boháčem a žebrákem.„ Také ho zaujala rychlost předávání zpráv ať už jezdci na koních či na velbloudech, nebo použití tzv. hlásných věží, jakýchsi optických telegrafů, pro rychlý přenos informací. Důležité zprávy si jednotlivé věže předávaly ohňovým znamením. Odorik jako první přinesl do Evropy také zprávu o zvyku čínských boháčů nechat si narůst tak dlouhé nehty, že nebyli schopni se sami ani najíst, či o zvyku svazovat čínským dívkám nohy do tvaru lotosového květu. Tento pro Evropany nepochopitelný zvyk byl praktikován od 10. století a zakázaný byl až v roce 1911. Zdeformovaná chodidla nakonec měřila 7,5 až 15 cm, nazývala “zlaté lotosové květy” a spatřit je mohl pouze muž v nejintimnějších chvílích.

Cesta do Tibetu

Z Číny se Odorik vydal na cestu do Tibetu. Dorazil až do Lhasy. Stal se tak prvním známým Evropanem, jenž se dostal do Tibetu. Je k neuvěření, že Odorik cestu absolvoval pouze v předepsaném řádovém oděvu – tmavohnědý hábit s kapucí, přepásaný bílým provazovým cingulem a obutý do kožených sandálů. Tibetská náhorní plošina leží v nadmořské výšce kolem 4000 m. Noční teplota v létě je kolem 9 °C, v zimě klesá až k minus 40 °C. Z Tibetu se Odorik vracel do Evropy přes dnešní afghánsko-pákistánské území, pohoří Hindúkúš. V této oblasti navštívil jedno z mnoha údolí, a to i přes varování místních obyvatel. Ti ho varovali, že žádný živý člověk ještě z tohoto údolí nevyšel. Nedbaje varování, Odorik do údolí vstoupil. Po návratu ho místní uctívali jako hrdinu. Sám ovšem napsal, že to nebyl příjemný zážitek. Píše, že „uzřel věci hrozné“, jednalo se o velké množství koster,„a také jsem tam slyšel hudbu všelikého druhu, nejvíce však harfy, na něž kdosi úžasně hudl. A z toho byl takový hluk, že strach převeliký na mne dolehl.“ Místní vyprávěli , že jde o pozůstatky patřící lidem „démona podsvětí, kteří na pekelné hudební nástroje hrají, aby lidi přilákali a usmrtili”. Odborníci nevědí, jaké přesně údolí Odorik navštívil, ale považují za možné, že Odorik viděl ostatky vojáků Alexandra Makedonského. Ten tudy táhl na východ a střetl se s vojáky indických vladařů. Tóny, které Odorik slyšel, dnešní cestovatelé vysvětlují prudkými změnami teploty:„změny teploty vyluzují v pouštích a skalnatých horách zvuky, ne nepodobné bubnům”. Za zmínku stojí, že další cestovatel dorazil do Tibetu, konkrétně do Lhasy, až o 300 let později, v roce 1624. Byl jím portugalský kněz, jezuita António de Andrade. Vzhledem k tomu, že Tibet obecně nerad přijímal cizince, ať už šlo o misionáře či obchodníky, byl Odorikův spis hlavním zdrojem informací o Tibetu až do konce 18. století.

Návrat do Pordenone

Odorikův návrat v roce 1330 do františkánského kláštera v Pordenone nejprve žádnou pozornost v klášteře nevzbudil. Mnoho poutníků se zde zastavovalo na své pouti do Říma. A navíc, vracející se misionář byl snědý až černý, vyhublý, vypadal staře a nemocně. Nepoznali ho zprvu nejen v klášteře, ale ani jeho příbuzní. Mniši také Odorikovi nevěřili, že je jejich misionářem, vracejícím se z cest po Asii. Nestávalo se totiž, aby se misionáři ze svých cest navraceli. Mise mezi neznabohy končívala většinou smrtí misionáře. Odorikovo vyprávění o dalekých zemích, o kterých mniši nikdy neslyšeli, také nevzbuzovalo důvěru. Jeho zážitky okomentovali jako věci „které žádný křesťanský křesťan viděti nemohl, leda v omámení ďábelském, protože prostě nejsou možné”. Naštěstí u Odorikova lůžka sedával řádový kněz Guillelmus de Solana. Zapisoval vše, co mu Odorik částečně vyprávěl zpaměti a částečně podle svých zápisků z cest. Odorikovo vyprávění bylo zachyceno v knize „Popis východních krajů světa“. Podle závěru v této knize, práce probíhala tak, že Odorik nadiktoval „větu, nebo dvě, písař psal, jak tomu rozuměl, případně se zeptal a odpověď zasadil nebo zapletl nebo vtělil do diktovaného”. Práce na knize byla přerušena Odorikovým přáním vydat se do Pisy, tam se nalodit, odplout do Marseille a odtud se vydat pěšky do Avignonu, tehdejšího sídla papeže. Tomu chtěl Odorik předat zprávu o své pouti.

Padova a zázraky

V Padově, ve třetině plánované cesty Odorik onemocněl. Nechal se dopravit do františkánského kláštera největšího furlánského města Udine. Tady ho navštěvoval mocný nejvyšší furlánský sudí Conrado Bernardiggi Gastaldo. Po Odorikově smrti Gastaldo nařídil změnit původně „zamýšlený chudinský pohřeb“ Odorikův na pohřeb „s velkou duchovní a městskou asistencí a na útraty země furlánské”. Ostatky Odorikovy byly vystaveny v kostele a zde údajně došlo k prvnímu zázraku: k jeho ostatkům přiložila svou ochrnutou ruku jistá šlechtična a její ruka „ožila“. Tehdy dav zajásal, rozebral rakev, mrtvému vytrhal dlouhé vousy a z jeho těla strhal roucho. To vše pro získání cenných relikvií. Odorik, obecně považovaný za svatého, byl pohřben roku 1322 v alabastrové rakvi. Ta prý měla rohy sarkofágu umístěného na čtyřech mramorových sloupech s andělíčky a dalšími soškami. Na čelní straně sarkofágu byl misionářův portrét. Odorikovi bylo připisováno sedmdesát zázraků. Byla proto jmenována tříčlenná komise složená s kanovníka, měšťana a notáře. Komise dostala za úkol všechny jeho zázraky sepsat. Jedním z takových zázraků bylo uzdravení františkánského mnicha, který si při likvidaci jedné ze starších Odorikových rakví málem usekl prst. Tříska z té rakve prý zahladila všechny stopy po zranění. Jiný mnich zázračně ožil šestý den po své smrti, když se jeho sestra modlila ke svatému Odorikovi. 

Smrt

Je pohřben v Udine v kostele Panny Marie Karmelské. 

Brzo po smrti byl uznán za svatého,  ale jen pro Aquileijský patriarchát.  Dne 3. července 1755 byl Odorik de Pordenone papežem Benediktem XIV. blahořečen. K hrobu blahoslaveného Odorika z Pordenone jsou farností Panny Marie Karmelské pořádány každoroční pouti.

Na předměstí Pordenone v kostele blahoslaveného Odorika (Udalricha) uchovávají jeden jeho ostatek. Autorem kostela je švýcarský architekt Mario Botta. Projekt pochází z roku 1992. Kostel byl vysvěcen slovenským kardinálem Jozefem Tomkem 10. října 1998. 

18. září 2022 byla ve jménu blahoslaveného Odorika z Pordenone v Praze 6 Vokovicích v ulici Ke dvoru požehnána P. Jeronýmem Josefem Erteltem, O.Cam z farnosti Praha 6 Liboc dosud beznominální kaplička, která se tak stala nejsevernějším místem kultu bl. Odorika.

Blahoslavený Odorik z Pordenone

Vydání cestopisu

Zásluhou furlánského sudího se cestopis stal „v mžiku středem zájmu Evropy“. Dílo bylo sepsáno v dialektu, do latiny ho přeložil dominikánský mnich Francesco Pipino. ten ovšem místy zasahoval do textu, svévolně změnil některé jeho části pro posílení prestiže křesťanského náboženství. Z toho důvodu prý vložil Odorikovi do úst kritiku všech ostatních náboženství. Pouze náboženství křesťanské je jediné pravé. V latině vzniklo 150 opisů. Ty byly překládány do dalších jazyků. Italské výtisky četl a svými poznámkami doplňoval i Kryštof Kolumbus. Cestopis byl přeložen také do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Český překlad cestopisu vyšel až v roce 1962. V překladech se objevovaly často zkomolené názvy. Chyby jsou připisovány nepozornosti písařů, špatnému osvětlení v písárnách, nepříliš vzdělaným opisovačům, kteří si takto vydělávali na živobytí a jejich zákazníci na ně často spěchali. Také podklady, ze kterých tito lidé opisovali, nebyli vždy dobře čitelné a tak si někdy opisovači pomáhali tím, že si prostě část věty domysleli. Spoléhali se na to, že čtenáři přesné názvy a jména nebudou znát, zejména, šlo-li o zápisky ze zcela neznámých zemí. Někdy byla na vině i špatná výslovnost toho, kdo opisovači diktoval. Dalším důvodem může být, že jména ostrovů a zemí jsou prý v rukopisu psána foneticky a je jen na překladateli, jak se s tím vyrovná.

Vydání v češtině

Kniha Popis východních krajů světa byla v Česku vydána dvakrát:

• Já bratr Oldřich Čech z Furlánska, Odoricus Boemus de Foro Julii, přel. František Gel a Rostislav Kocourek. – 1.vyd. – Praha : Lidová demokracie, 1962
• Cesta do říše Velkého chána (1316 – 1330), Oldřich Čech z Pordenone, přel. František Gel a Rostislav Kocourek. – 1. vyd. – Praha : Kvasnička a Hampl, 1998

Odorik z Pordenone v kultuře

• Planetka (4637) Odorico objevená v roce 1989 nese jeho jméno.
• „Až zařve lev“ s podtitulem „Výprava za hranice jednoho lidského života“, je český film (2022), který natočil režisér dokumentarista a cestovatel Jan E. Svatoš s kameramankou Romi Strakovou; líčí osud českého krále Přemysla Otokara II. ve spojení s Odorikem z Pordenone.
• Hymnus ad Beatum Odorico de Pordenone (Hymnus k blahoslavenému Odorikovi z Pordenone, 2022) pro smíšený sbor, varhany a malý orchestr na text latinského hymnu z kostela Panny Marie Karmelské v Udine, hudba: Jan Fila

Reference

1.  ODORICO da Pordenone in “Dizionario Biografico”. www.treccani.it [online]. (italsky)

Literatura

• KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. 1. vyd. Praha: Orbis, 1961. 1. díl, kapitola Český Marco Polo, s. 31–44.
• LIŠČÁK, Vladimír. Bratr Odorik a jeho zpráva o východních krajích světa: Styky Evropy a mongolské Číny ve 13. a 14. století. Praha: Academia, 2019.

Blahoslavený Odorik z Pordenone

Dizionario biografico Treccani

ODORICO da Pordenone. –  Secondo il cronista trecentesco Giovanni di Viktring (Liber certarum historiarum, II, a cura di F. Schneider, Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum ex Monumentis Germaniae historicis separatim editi, Hannover-Leipzig 1910, p. 113), nacque a Pordenone da una delle famiglie lasciate a presidio della cittadina friulana da Ottocaro II, re di Boemia nei primi anni Settanta del Duecento. Forse da questo ebbe origine la voce, non confermabile, che Odorico fosse di stirpe boema. Sicuramente non nacque dalla famiglia Mattiussi-Mattiuzzi e nemmeno nel 1265, data proposta da padre Girolamo Golubovich (1917, p. 21 s.), mosso da preoccupazioni ostili alla supposta ascendenza boema di Odorico. Preferibile è la tradizione che lo vuole nato nei primi anni Ottanta del secolo XIII, rafforzata dalla ricognizione medica sui resti parzialmente mummificati del corpo (2002). Se all’epoca della morte (1331) Odorico poteva avere circa 50 anni, si può calcolare che fosse nato attorno al 1280.

Gli agiografi trecenteschi dicono che entrò giovanissimo tra i frati minori. Mancano conferme, ma è forte la suggestione di riconoscere in lui un «Odolricus puer fratrum Minorum», che fu testimone con altri quattro frati a un atto redatto a Gemona del Friuli il 9 febbraio 1296 (Tilatti, 2004, p. 6). Se così fosse, gli scarni lineamenti biografici dell’agiografia troverebbero conforto.

Odorico vivente è nominato in tre atti notarili (1316, 1317 e 1318) nei quali appare, come teste o attore, in diverse località del Friuli: Cividale, Castello di Porpetto, Portogruaro (Tilatti, 2004, p. 17-22). La qualità dei negozi giuridici, gli attori e i testimoni svelano il prestigio e le relazioni di alto livello sociale e istituzionale nelle quali era inserito e lasciano pensare che avesse contatti con la curia avignonese. Tale possibilità darebbe senso istituzionale al successivo viaggio in Oriente, data l’attenzione del papato per le missioni. Il concilio di Vienne, infatti, aveva disposto la costituzione, a Bologna, Parigi, Oxford e Salamanca, di scuole di arabo, ebraico e caldeo per istruire missionari disposti a evangelizzare i popoli orientali (canone 24).

Proprio la relazione del viaggio in Oriente, che rese celebre Odorico, può corrobare l’ipotesi. Essa fu dettata nel maggio 1330 a Padova, al confratello Guglielmo da Solagna, per ordine del ministro provinciale dei Minori. Sembrerebbe dunque concepita come un documento ufficiale da recapitare alla curia papale, dove giunse. Le fonti agiografiche trecentesche, inoltre, sostengono che Odorico fosse tornato in patria per ottenere dal papa rinforzi per le missioni in Cina. Sono notizie non verificabili, però la mobilità del frate, che mostra di aver conosciuto numerose città italiane prima dell’Oriente, e la sua caratura elevata nel contesto storico in cui visse suggeriscono che il viaggio oltremare non fosse il frutto dell’inquietudine di una coscienza, né il riflesso di un moto di fuga di un membro di una frangia spirituale emarginata e perseguitata all’interno dell’Ordine.

La ‘missione’ sembra condotta secondo le consuetudini dei frati (Odorico ebbe almeno un socius, frate Giacomo d’Irlanda) e fu conclusa, appunto, con un resoconto ufficiale. Si tratta dell’Itinerarium o Relatio, che ebbe un’ampia fortuna manoscritta latina (circa 80 testimoni superstiti), suddivisa in diverse recensioni, più volte pubblicate a stampa, a partire dal 1513, sebbene manchi un’edizione critica migliore di quella di Anastaas van den Wyngaert, del 1929. Precoci furono i volgarizzamenti (molti editi): sette in italiano, due in francese e in tedesco, uno in catalano-castigliano e in gallese, fino a versioni più recenti in inglese e in ceco.

Odorico partì dopo il 1318, da Venezia, per sbarcare a Trebisonda, sul Mar Nero, la prima sosta documentata nella relazione. Da là, si mosse per via terra verso Hormuz, per salpare verso l’Oceano Indiano. Non ci sono dati cronologici precisi circa il susseguirsi delle tappe. Odorico forniva brevi note descrittive dei luoghi toccati, segnalava peculiarità culturali, religiose, sociali, produttive e commerciali, e indicava i tempi di percorrenza medi che separavano una località dall’altra.

L’approdo di Odorico in India fu Tana, a nord est di Mumbai. Qui seppe del martirio di quattro frati minori, avvenuto nell’aprile 1321: un termine post quem per i tempi del viaggio. Recuperò le ossa di Tommaso da Tolentino, Giacomo da Padova e Demetrio da Tiflis (ma non il corpo di Pietro da Siena) e le portò sino a Quanzhou, allora sede vescovile. Una lettera del vescovo, Andrea da Perugia, datata 1326, conferma la loro ricezione.

Dopo Tana, Odorico proseguì verso Malabar e Chennai (Madras), visitò la tomba dell’apostolo Tommaso a Mylapur. Di seguito il racconto appare più confuso ed è difficile capire la direzione dei movimenti e identificare le località toccate, in una peregrinazione che, se non è casuale, ha lo scopo di esplorare quanto più possibile rotte e regioni incognite. Da Ceylon Odorico passò per le isole Adamane, Nicobare, Sumatra, Giava, Borneo, forse per le Filippine e altri approdi. Solo l’arrivo a Guangzhou (Canton), nel Catai, l’impero del Gran Khan, conferisce una nuova linearità all’itinerario.

Le tappe successive furono Quanzhou, Fuzhou, Hangzhou, Nanchino, Yangzhou e altre città, spesso di incerta identificazione, ma gigantesche e ricchissime, a confronto con le più modeste città italiane. Odorico giunse coi compagni a Khanbaliq, oggi Pechino, sede imperiale e dell’arcivescovo francescano Giovanni da Montecorvino, che, partito da Rieti nel 1289, era arrivato alla sua sede nel 1294-95; nel 1307 Clemente V lo aveva elevato a metropolita di tutto l’Oriente, prima della creazione (1318) della metropoli di Soltaniyeh, in Persia, affidata ai predicatori. Giovanni tentò di evangelizzare specialmente i cristiani nestoriani, ma non riuscì a formare un clero indigeno. Non ci sono prove per collegare il viaggio di Odorico con l’azione dell’arcivescovo. Non si sa nemmeno quando il frate friulano sia giunto a Khanbaliq, benché si pensi a un periodo tra il 1322 e il 1325. È verosimile che Odorico incontrasse il presule, sebbene non ne parli nell’Itinerarium, come non parlò di attività propriamente missionarie, ma asserì di essere rimasto tre anni nella capitale dell’Impero. Giovanni da Montecorvino morì nel 1328. Questi dati hanno indotto l’ipotesi che Odorico fosse stato incaricato di tornare in Occidente per sollecitare aiuti.

Il viaggio di ritorno seguì il tragitto interno, noto come ‘via della seta’, attraverso la Cina, il Pamir, la Persia e il Mar Nero, sino, probabilmente, a Venezia. La descrizione è molto più sbrigativa, con cenni a curiosità e a storie in buona parte già note in Europa, come quella sul mitico regno del prete Gianni. Forse Odorico approdò in Italia tra il 1329 e il 1330. Sicuramente nel maggio 1330 era a Padova, ma la notizia, tarda, che volesse recarsi ad Avignone sembra cozzare contro il riscontro degli eventi. Il 14 gennaio 1331, infatti, Odorico morì a Udine, nel convento di S. Francesco, per complicanze cardiache causate da insufficienze respiratorie, secondo gli esiti dell’autopsia praticata sui resti mummificati della salma.

La morte avviò la fama di santità di Odorico. La chiesa conventuale udinese divenne il centro di una devozione amplificata dal succedersi di miracoli testimoniati da due raccolte. La prima, schematica ed essenziale, fu composta per iniziativa dei frati del convento; la seconda fu promossa dal patriarca di Aquileia, Pagano Della Torre, che nel maggio 1331 nominò una commissione incaricata di raccogliere testimonianze giurate sui miracoli patrocinati da Odorico. Era una prassi mutuata dai processi di canonizzazione e il dossierraccolto fu probabilmente inviato alla curia papale, ma non resta memoria di un processo curiale. La provenienza dei miracolati mostra che il culto, oltre che a Udine (dove assunse una valenza quasi civica) e in Friuli, aveva ramificazioni in Carinzia, in Istria e nel Veneto, favorito dalla propaganda dei minori.

Il patriarca decise di traslare ed elevare il corpo dell’ormai beato Odorico in un sepolcro lapideo, commissionato e pagato dalla comunità di Udine e scolpito da un artista veneziano, Filippo de Sanctis. La cerimonia di ‘canonizzazione’ episcopale avvenne nel 1332. Odorico fu venerato nella chiesa di S. Francesco e la cappella a lui dedicata fu affrescata, nel Quattrocento, con episodi del viaggio in Oriente e dei miracoli. Le reliquie furono rimosse a causa delle soppressioni venete (1769) e dopo alcune peregrinazioni pervennero alla chiesa di S. Maria del Carmine, dove tuttora si trovano nell’arca ricomposta.

La memoria agiografica di Odorico fu assicurata dalla Relatio, integrata nella tradizione manoscritta ‘udinese’ con la raccolta dei miracoli, e fu amplificata nei vari Catalogi sanctorum dell’Ordine, nella Chronica XXIV generalium ordinis Minorum (1369-73), attribuita a frate Arnaldo da Sarrant, e nel De conformitate vitae beati Francisci ad vitam domini Iesu di Bartolomeo da Pisa (1385-90). Nel secolo XVIII, l’Ordine, insieme con la diocesi di Aquileia e la municipalità udinese, avvertì la necessità di ottenere dal papa un decreto di beatificazione equipollente. Il processo fu avviato nel 1749 e il 2 luglio 1755 Benedetto XIV emise il decreto di conferma del culto ab immemorabili.

Dopo la beatificazione, la figura di Odorico assunse sempre meglio i connotati del frate missionario in estremo Oriente, tanto da essere definito, nel secolo XX, ‘apostolo della Cina’. L’immagine agiografica ne fu aggiornata, al punto da meritare l’apertura di un processo di canonizzazione. Un primo infruttuoso tentativo fu compiuto nel 1931 e un altro nel 1965-66. Il progetto delineato nel 1931 fu ripreso negli anni Novanta del Novecento, quando l’arcivescovo di Udine incaricò un gruppo di storici e giuristi di analizzare la fortuna del culto successiva al 1755. La fase diocesana del processo fu aperta formalmente il 14 gennaio 2002 e chiusa positivamente nel 2006. Gli atti, trasmessi a Roma, non hanno ancora dato esito conclusivo. Oltre all’iniziativa per la canonizzazione di Odorico, si è aperta sul piano storico e filologico una nuova intensa stagione di studi.

Fonti e Bibl.: Gli studi odoriciani sono numerosi, qui se ne offre una campionatura indicativa: B. Asquini, Vita e viaggi del beato O. da Udine, Udine 1737; [F.A. Benoffi], Elogio storico alle gesta del beato O. dell’ordine de’ Minori Conventuali, con la storia da lui dettata de’ suoi viaggi asiatici, Venezia 1761 (normalmente attribuito a Giuseppe Venni); T. Domenichelli, Sopra la vita e i viaggi del beato O. da P. dell’Ordine de’ Minori, Prato 1881; O. Cordier, Les voyages en Asie au XIV^e siècle du bienheureux frère Odoric de Pordenone, réligieux de saint-François, Paris 1891; G. Golubovich, Il beato frate O. da P. OFM. Note critiche bio-bibliografiche, in Archivum franciscanum historicum, X (1917), pp. 17-46; Sinica Franciscana, a cura di A. van den Wyngaert, I: Itinera et relationes fratrum Minorum saeculi XIII et XIV, Quaracchi 1929, pp. 381-495; A. Sartori, Odoriciana. Vita e memorie, in Il Santo, VI (1966), pp. 7-65; G. Strassmann, Konrad Steckels deutsche Uebertragung der Reise nach China des O. de P., Berlin 1968; G.C. Testa, Bozza per un censimento dei manoscritti odoriciani, in O. da P. e la Cina, Atti del Convegno storico internazionale, … 1982, a cura di G. Melis, Pordenone 1984, pp. 117-150; Jean de Vignay, Le merveilles de la terre d’Outremer, traduction du 14^e siècle du récit de voyage d’Oderic de Pordenone, a cura di D.A. Trotter, Exeter 1990; F.E. Reichert, Incontri con la Cina. La scoperta dell’Asia centrale nel Medioevo, Milano 1997 (ed. originale 1992); P. Chiesa, Per un riordino della tradizione manoscritta della Relatio di O. da P., in Filologia mediolatina, VI-VII (1999-2000), pp. 311-350; Libro delle nuove e strane e meravigliose cose. Volgarizzamento italiano del secolo XIV dell’Itinerarium di Odorico da Pordenone, a cura di A. Andreose, Padova 2000; G. Stival, O. del Friuli, Padova 2001; A. Tilatti, O. da P.. Vita e Miracula, Padova 2004; Id., Le sepolture e le migrazioni del corpo del beato O. da P., in Il Santo, XLIV (2004), 2-3, p. 477-486; E. Bacciga, O. da P., in Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, 1,II: Il medioevo, a cura di C. Scalon, Udine 2006, pp. 597-606; Le voyage en Asie d’Odoric de Pordenone traduit par Jean le Long OSB. Itineraire de la Peregrinacion et du voyaige (1351), a cura di A. Andreose – P. Ménard, Genève 2010; A. Andreose, La strada, la Cina, il cielo. Studi sulla Relatio di O. da P. e sulla sua fortuna romanza, Soveria Mannelli 2012.

Blahoslavený Odorik z Pordenone

Blahoslavený Odorik z Pordenone